Dnes ráno jsem jel do práce taxíkem, protože hodně pršelo. Jako obvykle se s semnou dal řidič do rozhovoru. „Máš už Kazašku,“ ptal se mě hned v úvodu. S úsměvem jsem mu řekl, že ne, a že ani nechci. „To děláš chybu. Kazaška ti dá hodně dětí a ty budeš šťastný. Ta tvoje Evropanka ti dá maximálně dvě, možná jedno,“ pokračoval taxikář. Venku pršelo jako z konve. Prudké brzdění na křižovatkách, kde svítili semafory mě skoro vždy vymrštilo až k řidiči. Pásy v autě, které mělo obrovského pavouka na předním skle, nebyly. „Podívej se, dám ti radu. Vem si Kazašku a udělej to jako já. Já mám devět dětí s jednou ženou. A to ještě jsem pomáhal sousedům (smál se pod vousy). Nejstaršímu synovi je dvacet čtyři a už pracuje. Ostátní taky začínají pracovat a některé dcery jsou už vdané. Mně je teď padesát dva a počítám, že ještě budu tak rok – dva pracovat a pak půjdu do důchodu. Děti se o mě postarají,“ říkal spokojeně taxikář. Když jsem mu řekl, že se nebráním mít více dětí než dvě – vstoupl jsem v jeho očích. „Já to mám v plánu tak,“ pokračoval, „ protože není v Petropavlosku práce, tak dělám taxikáře tady. Jezdím celý den, někdy i v noci a vydělám docela hodně. Benzín tu je u nás levný. Až půjdu do důchodu, některé děti budou ještě na základní a střední škole. Rozhodl jsem se, že si vyberu toho nejšikovnějšího a toho budu rozmazlovat a hýčkat. Ty ostatní rychle nastoupí do práce nebo se provdají. Ať se snaží,“ zakončil taxikář. Chvílemi jsem si připadal, že se bavíme o ovcích nebo koních, než o dětech. Ono asi při takovém počtu je už i složité si zapamatovat jednotlivá jména.
Podobnou konverzaci jsem zažil loni v létě na cestě po Blízkém východě s Miškou. Jeli jsme právě zpět v hrozném horku do Káhiry taxíkem. „ To je tvoje žena nebo přítelkyně,“ ptal se taxikář a obočím naznačil na Mišku, která seděla na sedadle v zadu. „To je moje žena,“ lhal jsem, jak je v arabských zemích zvykem. „Dobře děláš, že už jsi ženatý. To mnoho Evropanů nedělá. Jen si chtějí užívat. Už máte děti,“ otázal se. „Ne, ještě ne. Jsme ještě mladí a ...,“ chtěl jsem dokončit větu. „To já mám už dětí pět a je to super. Mám hodně práce, tak je moc nevidím, ale žena se o ně stará a já nosím domů peníze,“ skočil mi do řeči taxikář. „Tvoje žena do práce vůbec nechodí,“ zeptal jsem se. „Ne, odvětil rezolutně. Víš, žena jít do práce – pracovat - mluvit s mužem – problem. Hodně mluvit s mužem – velký problém. Potom nejen mluvit. A obrovsky problem na světě. Tu tvoji,“ hodil hlavou do zadu, aby naznačil na Mišku, „do práce taky nepouštěj. To by byl taky problém. Ať je doma a rodí děti,“ zakončil. Musel jsem souhlasit, ale jen proto, aby nám dal levnější cenu za jízdu.
